Můj příběh
Bylo mi asi 13 let, když jsem si v jednom časopise přečetla článek o dívce, která si ubližovala. Řezala se žiletkou a pálila se horkou cigaretou. Po ranách jí zůstávaly ošklivé jizvy. Tenkrát jsem ještě nechápala, jak si někdo může tak ubližovat, i když ta holka byla vlastně nemocná.
O 3 roky později se můj život převrátil vzhůru nohama. Začala jsem chodit na střední školu, kam jsem příliš nezapadla a k tomu se přidaly další drobné problémy, zkrtáka bylo toho na mě najednou nějak moc. Potřebovala jsem se nějak uklidnit. A pak jsem si vzpomněla na článek o té dívce. Ani nevím proč, ale napadlo mě, že bych to mohla vyzkoušet. Zavřela jsem se v koupelně, vzala do ruky žiletku a dlouho jsem se odhodlávala, než jsem se řízla do ruky. Bolelo to, ale zároveň to bylo hodně uklidńující. Zní to šíleně, ale opravdu mi to pomohlo.
Od té chvíle jsem se řezala pokaždé, když mě něco trápilo.Věděla jsem, že je to zvláštní, ale pomáhalo mi to, tak jsem o tom příliš nepřemýšlela. Pak jsem však zjistila, že 2 moje spolužačky to také praktikují, že nejsem sama, kdo to provádí. S nimi jsem o tom mohla otevřeně mluvit, protože mi rozuměly, chápaly to. Ostatní moji přátelé si myslí, že to není normální, ale naštěstí se se mnou kvůli tomu nepřestali bavit. I moje rodina to tiše toleruje, nic jiného jim ani nezbývá.
Nechci tím nijak omlouvat sebe ani mě podobné, ani se ospravedňovat, vždyť ani nemám za co. Každý se zkrátka uklidňuje nějak jinak, když ho něco trápí. Někdo poslechem příjemné hudby, někdo si dá cigaretu, jiný skleničku alkoholu a někdo zase vezme do ruky ostrou žiletku.
Komentáře
Přehled komentářů
Tak vidím, že náš příběh je docela podobný. :) Jsem ráda, že už to máš za sebou. Je pravda, že když je člověk spokojený, tak nemá potřebu si ubližovat a lze se toho i úplně zbavit.. Já už jsem teď do sebe neřízla skoro dva roky... Třeba mi to vydrží :)
taky sem si tím prošla
(Janča, 8. 6. 2012 7:25)Ahojky taky sem tím hodně dávno trpěla ,lae v tý době kdy sem se řezala tak se o tom vůbec nemluvilo bylo mi asi tak 14 nebo 15(což bylo v roce 2000) když sem stím začala doma toho bylo moc a ve škole to samí ani nevím co mě to napadlo.Myslím že tenkrát sem se fakt chtěla zabít tak sem vzala nuž ale když sem řízla tak to bylo jen mělká ranka ,ale neuvěřitelná uleva.A tak nějak to začalo a taky sem zjistila že po noži nezustávají jizvy po žiletce mi jich pár zůstalo ale po noži se časem stratily.Byla sem na tom hodně špatně a jeden čas nestačilo jen pář řezných ranek ale jednou sem si pořezala celé předloktí .Dneska sem už v pohodě v 17 sem potkala manžela a začala být štastná tak sem už neměla potřebu ale je fakt že když se někdy pohádáme tak sice hned nesahám po noži to by mě asi ty ruce urazil ale nehtama si dřu bříška od palců ,sice to není jako nuž ale taky to pomůže.Ale nejvíc mě asi dodnes mrzí že si toho naši nevšimli a z kamarádek jen 2 který mi řekli že sem hloupá ale neřešily to.No ale důležitý je že se stím dá přestat a navíc to není jediný řešení :-) vždycky se najde někdo kdo vám pomůže a ukáže že nejste sami :-)
...
(Rave, 25. 3. 2012 18:57)Někdo nás má za blázny nebo sebevrahy... Jenže my máme nějaké problémy a nikoho to nezajímá. A když, tak nám třeba nedokáží pomoct. Třeba by i chtěli, ale nedokáží to. Jsem na sebepožkozování závislá, to přiznávám. Jednou mi moje kámoška chtěla pomoct, protože viděla jak jsem na dně. Dva týdny jsem na žiletku ani nesáhla. Pak se to všechno začalo nějak sesypávat... Tentokrát jsem na to byla sama... Tím jsem chtěla říct, že i když si myslíte, že jste sami, tak se mýlíte. Nikdy nejste. Vždycky tu pro vás někdo je. Takže, když vás bude něco trápit (i ta závislost na sebeboškozování) jděte za svým nejlepším přítelem
Dělám to taky
(Andrea, 23. 10. 2011 15:32)Měla jsem taky takovýdle problémy doma problémy ve škole a ke všemu mě nechal tankrát kluk je to rok a půl co se řežu teď jsem už asi 4 měsíce se neřízla chci říct žě tě na jednu stranu chápu naši to věděli neschvalovali to máma mě říkala že mě vezme k psychyatrovi,ale já jsem nešla pokud jsi chceš o tom promluvit můžeš mi napsat na email Andry159@seznam.cz
Je to prostě tak...
(B, 9. 1. 2011 20:25)
I když to zní blbě, já taky naprosto souhlasím... Tenhle názor prostě sdílí jen lidi, kteří to dělají. Někdy se prostě na člověka sesypou problémy a on si musí nějak ulevit... Každá má jiný způsob. Můj kamarád se ožírá, taťka zase tohle řeší zpěvem. Prý při zpěvu člověk myslí jen na hudbu. Já jsem holka, takže zvládám víc věcí najednou... Žiletka pomáhá, jen mi to přijde trochu návykové... Nerada jsem na něčem závislá. Konec
PS: znáte nějaké o tom nějaké knížky?
Kdyžtak pls mi názvy napište na Stebluska17@seznam.cz díky
Omyl
(týna, 21. 8. 2010 22:52)
Viil .. chci tě opravit se vším souhlasím ale ta poslední věta ,,je lepší se ožrat" tu bych opravila protože smutek v alkoholu neutopíš on umí plavat .... a taky o tom vím své sice čerstvě ale vím .. a nevím jak se vypořádat se svím strachem a smutkem a je toho moc a přetéká to :'( a já už nemám sílu to ignorovat nejde to :( kolikrát jsem už přemýšlela o sebepoškozování ale jelikož jsem už dávno začala číst o tomto různé knihy a tak pak vím že to mi nepomůže ale naopak jen mi to ublíží .... :'( ale kam se strachem který mně tísní den za dnem a noc za nocí ? :(
:(:(:(:(:(
(Pet, 12. 1. 2009 8:57)Ne stojím si za tím, že u mně to není nemoc! A rozhodně na tom nejsem závislá! Vždyť už víc jak rok se ostří žiletky ani nedotklo mé kůže! :)
:(:(:(:(:(
(Viil, 11. 1. 2009 20:27)I ty moc dobře víš, že je to nemoc. Jsi na tom závislá - stejně jako alkoholik a tak dále. Jsou i jiná řešení než si ublížit... Vím o čem mluvím... Protože jsem si taky prožila svoje... Najednou zjistíš, že přestat nemůžeš, že to potřebuješ... Kamarádka kvůli tomu skončila na psychiatrii, kde jí pomohli se z toho dostat... Podle mě je lepší se ožrat
Re: Re: chjo
(Charibeja, 8. 6. 2012 17:45)