Sebepoškozování - nic neřeší
Říznu se. A pak se mi uleví!
Žiletkou se řízne do zápěstí. Bolestí a trochu i pohledem na krev se jí udělá dobře. Uleví se jí na duši i na těle. Náctiletých, kteří se s nepříjemným duševním stavem vypořádávají takzvanou automutilací, přibývá.
Pět let řeší Veronika (18) sebepoškozováním přetlak nervozity, smutku, samoty, nezdaru. Ubližuje si žiletkou, nožem, nůžkami… „Začalo to v šesté třídě. Otec si našel přítelkyni, pak jsem se dozvěděla, že budu mít nevlastního bratra,“ popisuje Veronika dobu, kdy začala se sebepoškozováním.
„Poprvé jsem to udělala na horách, které byly povinné. Celý den mi nic nešlo a spolužáci se mi smáli. Tak jsem večer rozlomila CD a pořezala si ruce. Bylo mi jako nikdy. Přišlo mi, jako bych neměla problém, najednou mi bylo fajn, byla jsem někdo jiný,“ přiznává s tím, že se za to stydí.
Bolest je silná droga…
„Fenomén sebepoškozování býval před dvaceti lety ojedinělý, dnes je případů víc a týkají se hlavně dospívajících dívek. Agresí proti sobě si ulevují. Bolestí, kterou si působí, přehluší psychické trápení či problém,“ vysvětluje primář Dětské psychiatrické kliniky UK 2. LF a FN Motol v Praze MUDr. Jiří Koutek a dodává, že časem bolest „mizí“ a zůstává jen úleva.
Jak to? Sebepoškozování je droga – je návykové! „Hlavní riziko? Ten postoj je rovněž ,nakažlivý‘. Vlastně si nezřídka mladí předají zkušenost: stačí, aby jeden řekl, že o sebepoškozování slyšel, a druhý si vše chce zkusit. Pacientky i samy řeknou, že jim něco radila kamarádka a ony to shledaly jako dobré řešení,“ říká psychiatr.
„Kluků se sebepoškozuje méně, ti si obecně vybíjejí agresi spíše mimo sebe, třeba sportem,“ dodává odborník, jehož mladí klienti trpící úzkostmi a depresemi v citlivé době dospívání si ubližují nejčastěji žiletkami na končetinách, břiše a zádech. Méně obvyklé je pálení se cigaretami či polykání různých předmětů.
Úleva bolestí na sobě samém je pro mnohé nepochopitelná, ale: „Než se poprvé pořežete, pamatujte si, že vás to bude bavit. Buďte připraveni, že z deseti zářezů se stane sto. Budete si přát, abyste s tím nikdy nezačali, protože to budete nenávidět a současně milovat…,“ stojí mimo jiné na www.recoveryourlife.com ve varování, jehož pisatel D. A. A. zjevně ví, o čem mluví.
Kamarád není psycholog
O Veroničině problému ví školní psycholog, jedna učitelka a kamarád. I když on by rád pomohl, nemá šanci. „Je to dobrý kamarád, všiml si toho. Nenadával mi, nechoval se jako ostatní a nezměnil ke mně svůj postoj. Pořád se ke mně chová stejně.
Kdo je v ohrožení
Která dívka či hoch se může stát obětí sebepoškozování? Podle odborníků ti hodně citliví. Ti, kteří mají problém se sebehodnocením, bez ideálního rodinného zázemí, v rodině, kde chybí čas na komunikaci… Pozor, rozhodně nejde o asociály! Nutno dodat, že sebepoškozování vězňů (dříve i vojáků) s cílem dostat se na marodku sem nepatří – jedná se o účelové jednání.
Když to udělám, tak mi na to skoro nic neřekne, jen jestli to za to stojí a jestli s tím nechci přestat,“ svěřuje se dívka, která je ochotná se o ranách bavit pouze s ním, ovšem ne dlouho. „Řekla jsem mu, ať se nezlobí, že jsem nad tím ani tak neuvažovala. Pak si o tom občas něco řekneme. Prostě mě bere takovou, jaká jsem, a já jsem strašně ráda, že takového člověka znám,“ říká studentka.
Dnes je pro ni spouštěč úlevného procesu všechno, co ji vykolejí. „Stačí, když mi chybí ten pocit a já chci, aby mi bylo tak, jako když to udělám. Je to úžasné a můžu s tím být sama,“ jsou slova Veroniky, která nezvládne „abstinovat“ od bolesti na rukou a břiše déle než dva týdny.
„Je to něco, co mi pomáhá soustředit se při učení. Můžu fungovat, neřeším problémy, mám dobrou náladu a nikdo nepozná, že je něco jinak, než to vypadá.“ Pomoci Verunce nedokáže ani její máma. Dcera o tom s ní prostě hovořit nedokáže.
Mít depresi a ještě se řezat?
Kdo si ubližuje, tají své počínání před okolím i rodiči. Někteří to kamuflují tak dobře, že si doma celé roky ničeho nevšimnou! Přesto se mnohým uleví, když se vše provalí. „K nám přijde obyčejně mladistvý klient s některým z rodičů. A můžu říct, že ztrápené jsou obě strany,“ konstatuje Jiří Koutek a dodává, že někdy je budoucí pacient za hospitalizaci rád. Nejeden chce totiž přestat, ale už to nejde.
„Oni nejsou mimo realitu, uvědomují si, že dělají něco nepatřičného, že se jim vše vymyká z rukou, ale neumějí to zastavit. Taky je deprimují jizvy po ranách. To vše je příčina, proč třeba i souhlasí s návštěvou psychologa a poté s hospitalizací,“ říká Jiří Koutek. Přestože sebepoškozování nemá sebevražedný cíl, jde o rizikový faktor pro možné sebevražedné chování.
„Narušováním tělesné integrity se ona vrátka otevírají, sebepoškozování má však přece jen v tom ohledu hranice. Určitě ale může přivodit různé záněty, chirurgicky ošetřené rány a tak dále,“ nevylučuje lékař, který radí rodičům všímat si, zda jejich ratolesti nejsou v psychické nepohodě, i toho, jestli v létě zarytě nenosí rolák.
Hospitalizace by měla dotyčné naučit jak si už neubližovat, jak se nově chovat, měla by občas trochu léčit i rodinu, kde bývá zakopaný pes, a nakonec je tu samozřejmě také medikace.
Bolest těla neřeší bolest duše
Sebepoškozování je spojováno automaticky s hodně emotivním stylem emo. Pravda je, že takzvaní emánci se o ně se přiznávají, na jejich stránkách se o něm píše, mezi nimi se objevují ti, kdo v této „aktivitě“ vidí adrenalin, zábavu a romantiku.
Ano, ale emo není politická strana s pevnými stanovami, kde by řezání bylo povinné! Riziko zvýšeného výskytu, budiž… „To je stejné jako napodobování celebrit. Touha někam patřit a přijmout něco, co je pro danou skupinu typické.
Nicméně setkávám se spíš s mladými, kteří k sebepoškozování dospěli z jiného důvodu,“ poznamenává Jiří Koutek. Ne každý touží být jako princezna Diana, Christina Ricci, Johnny Depp a další.
„Chodím tam, kde moc lidí není, ke koním…,“ tvrdí Veronika, která chováním nenapodobuje ani hvězdy šoubyznysu, ani se nekloní k hnutí emo a nejde jí ani o adrenalin. „Cítím klid v sobě a strašně velkou úlevu, takovou, co mi nedá nic jiného. Najednou je všechno pryč,“ netají se studentka, která rány na těle kamufluje triky s dlouhým rukávem, mikinami, šátky a třeba potítky. Jizvy na duši jde kamuflovat hůř.
Hodně jí pomáhají webové stránky, kde se nebojí o všem psát. Tam je otevřená, necítí stud, nebojí se opovržení. Podobně to cítí i další, kteří si ubližují a anonymní web se jim stal jedinou zpovědnicí, jež je nesoudí.
„Každá doba má jiné patologie, i toto je nepochybně varující fenomén, ale jako novodobý mor ho nevidím. Nejde však o módní trend! Rád bych řekl, že to je vážný problém a ne následováníhodné jednání,“ uzavírá Jiří Koutek. Prostě řešit bolest duše bolestí těla je vytloukání klínu klínem. Navíc když tu je jiná cesta: pomocná ruka psychologů i psychiatrů, dnes už žádná ostuda!
(převzáno z časopisu Květy)
Komentáře
Přehled komentářů
Ahojky něco podobného prožívám já řežu si ruce sice to trochu bolí ale na chvíli zabere nikdy jsem to neřekla nikomu a ani neřeknu a vůbec nezáleží na tom kolik člověku je nebo z jaké je rodiny prostě je dost často přemýšlím i nad tím že se oddělám zatím to ale nechávám otevřený
svěření
(anonym, 22. 7. 2012 10:46)